Blaze Bayley měl bezpochyby životní štěstí, když se připletl do cesty IRON MAIDEN. IRON MAIDEN ovšem měli také štěstí, že narazili právě na něj, to mi nikdo nevymluví. Odchod Bruce Dickinsona z řad Železné pany a dvojice alb (tedy především „The X-Factor“ (1995) a po něm i „Virtual XI“ (1998)), která nazpíval ex-vokalista vpodstatě nedůležitého heavy metalového sdružení WOLFSBANE, je totiž podle všeho jedním z klíčových okamžiků existence britské legendy, neboť v něm nenásilně vyplynula na povrch jedna zásadní věc. Ano, nezměrný autorský potenciál Stevea Harrise a spol. po dlouhých letech strávených v dickinsonovské „rutině“ náhle jaksi ožil a došlo k něčemu, v co už se ani možná nedalo doufat - IRON MAIDEN náhle zněli kapku jinak a zároveň stejně božsky jako kdykoliv předtím.

A že to všechno s Blazem nebyla jen náhoda potvrdil vývoj věcí po slavnostním návratu ztraceného syna Bruceho v roce 1999. Blaze byl tehdy nucen IRON MAIDEN opustit, nicméně místo aby vzlykal někde v koutku nad prodejními čísly „Brave New World“ (2000), razantním způsobem a pod symbolickou hlavičkou BLAZE nastartoval svoji sólovou kariéru. Do dnešního dne tak má na kontě tři výborná moderní heavy metalová alba (dokonce bych si troufnul tvrdit, že tak výborná a tak moderní, až mnozí jiní zelenají závistí) a k nim navrch jeden stejně povedený živák. Slibně načatý podnik však zkraje letošního roku narušil násilný odchod kompletního zbytku BLAZE, po němž Blaze ve zkušebně totálně osiřel. Nebyl by to však zarputilec jeho povahy, kdyby znovu neuběhlo moc vody a on znovu nestál na startovní čáře. A tak ho tady tedy máme zase, tentokrát kompletně jako BLAZE BAYLEY, s čtveřicí neokoukaných hudebníků (bratři Bermudezovi pochází dokonce až z daleké Kolumbie), o nichž sice dohromady víceméně nikdo neslyšel, ale kteří přece jen umějí něco málo zahrát, a kterým to snad s Blazem nějaký ten čas vydrží.

Historicky první Blazeho DVD, nazvané jednoduše dle místa pořízení hlavního záznamu „Alive In Poland“ (mimochodem v rámci letošního, už jedenadvacátého ročníku slavné  „Metalmanie“), tak nejenže shrnuje všechno to, co má tenhle umělec se snad  nejextravagantnějšími kotletami na světě už za sebou, ale i prostý fakt, že Blaze Bayley žije a stále to nehodlá zabalit. A k tomu si, pravda, dovedu představit daleko luxusnější materiál, než ten který nám (bohužel) tohle DVD nabízí, tedy zejména ohledně bonusových materiálů. Rozhovor s Blazem i s celou kapelou možná má něco do sebe, nicméně dá se pořídit prakticky kdykoliv a jeho informační a další hodnota bude dozajista klesat rychlostí volného pádu. Fotogalerie toho také mnoho neprozradí, neb se věnuje výlučně současné sestavě, a tak prakticky jedinými poutavější okamžiky nadstavbové části celého disku jsou povinná diskografie a s ní i poměrně solidní klip ke skladbě „Hollow Head“, z čehož jednoznačně plyne, že tvůrci zde zkrátka skutečně zůstali fanouškům něco (ne)málo dlužni.

Samotný koncert, o nějž tu jde především, už je ovšem naštěstí trošku o něčem jiném. Atmosféra v narvané hale „Spodek“ byla výborná, světla, střih a kamery jakbysmet, takže je doopravdy na co se koukat a čemu naslouchat, byť se neubráníte jistým výhradám ke zvuku. Krom úmyslných přechodů do zvuku v sále v okamžicích, kdy je důležitý zpěv nebo reakce publika (což je samo o sobě výborný nápad, na který jsem tady narazil prvně), se totiž občas dostaví jakýsi přechod k ploššímu místu, kde není všemu úplně nejlépe rozumět, a to by se myslím nemělo stávat. Kapela samotná (až na výjimky podobné nepřeslechnutelně netrefenému úvodu „Man On The Edge“) navzdory tomu funguje spolehlivě celých zhruba devadesát minut vystoupení, a ke cti jí je to zejména ve skladbách, které v originále nepatří nikomu jinému než IRON MAIDEN. Přece jen je to podstatný kus Blazeho minulosti, a tak by asi bylo podivné, kdyby tu kousky jako „Futureal“, „Two Worlds Collide“, „Sign Of The Cross“ či „Look For The Truth“ (při níž Bayleymu, stojícímu na zábradlí mezi obecenstvem a pódiem, a jen tak tak bezbranně držícímu balanc, nadržení fanouškové rozepnou košili a celému světu ukážou poctivě narostlý signál o tom, že umělec se má dobře) chyběly. Ve zbytku hracího programu pak dojde na největší Blazeho sólové fláky, stejně úderné a chytlavé jako panenský materiál, a když člověk mezi tím vším vyluští i vítanou absenci nekonečného hýkání a roztleskávání publika (i když Blaze kolikrát plácá ručičkami stejně roztomile jako dětinský tatíček Ozzy), musí si přiznat, že celý koncert vnáší do pohledu na „Alive In Poland“ přece jen poněkud jiné světlo. A kdyby si snad ještě Blaze při doznění téměř každé ze skladeb odpustil nechutně vyzývavý křečovitý výraz v obličeji, svádějící vás k úvaze buďto o jeho duševním zdraví nebo o naprosto nesnesitelném nahromadění větrů tam, kam mu slunce nesvítí, mohl být tenhle pohled ještě o fous pozitivnější. Takhle však nalézám drobný šrámek i zde a nemůžu než zkrátka celkově nehledět jen někam k průměru, který o trochu výše vyhání fakt, že jde jednoduše o Blaze Bayleyho. Toho Blaze Bayleyho, který svého času nakopnul IRON MAIDEN tak, jak by to nikdo jiný nejspíš nikdy nesvedl a sotvakdy také svede (božského Bruce samozřejmě vyjímaje!), a toho Blaze Bayleyho, který od té doby na co sáhnul, to se mu podařilo (možná až doteď, ale to sem zkusme netahat). Tak hodně štěstí, BLAZE BAYLEY.